6.kapitola - Sparkle

27. června 2013 v 13:33 | Kisha |  Sparkle


Jeden den už jsem to zvovění telefonu nevydržela a stiskla jsem zelené tlačítko. Co to dělám? Pomyslela jsem si hned. "No konečně, Am! Moc bych tě chtěl vidět."
"To já tebe taky, ale ještě bych ti pokazila další den, nebo večer."
"Am! To byl nejkrásnější večer, co jsem za ty roky zažil, prosím."
"Ty toho nelituješ?" zeptala jsem se udiveně.
"NE! Jak bych mohl?Prosím, musím tě znovu vidět."
S Lexim jsme se domluvili na rande a schůzky, a postupně jsem se do něj zamilovala.
Jeden dej jsme se měli sejít na kraji lesa u velkého jezera. Čekala jsem natěšená až ho zase uvidím.
Za mnou se ozval šramot a tak jsem se otočila, ale nikdo tam nebyl.
"Lexi? To jsi ty?" řekla jsem ustrašeně. Najednou do mě něco silou a rychlostí vrazilo tak, že jsem spadla na zem a začala krvácet.
"Lexi!"
"Skoro holčičko!" ozvalo se z křoví.
"Neměla ses motat mezi upírské záležitosti vlčku." Řekl silný hlas a já viděla jen rozmazaný obrys velkého upíra.
"Škoda, že krvácíš, to abych ochutnal ne? Jen smůla, že když ochutnám, tak zemřeš."
"Kde je Lexi?"
"Neboj se, v pořádku."
"Neubližujte mi prosím!" řekla jsem se slzami v očích. Nemohla jsem se přeměnit, protože jsem měla zlomenou nohu a tak by mé zranění bylo jako pro zvíře smrtelné. Když jsem zaostřila, viděla jsem zcela jasně rudé oči a ostré zuby, které byly připraveny mě kousnout. Zavál vítr a pach mé krve donesl až k upírovi. Upír zařval chutí na mou krev a kousl mě. "Lexi!" zvolala jsem z posledních sil. Je to konec? To takhle skončím? Jak mi to mohl Lex udělat!
"Byla jsi dobrá, ale už mám dost, hezkou smrt zlatíčko!" zasmál se upír a odešel pryč. Cítila jsem každý sval v mém těle, každou kost a každý nerv. Bylo to tu, smrtelné světlo odchodu.
Probudila jsem se. Jsem v nebi? Nebo spíš bych měla být v pekle?
Ucítila jsem strašné drápání v krku, byl to hlad, strašný hlad! Nevěděla jsem, že po smrti můžu mít hlad. Vstala jsem a viděla, že od mé smrti, jsem se vůbec nikam nepřesunula. Oh bože!

"Já žiju!" zakřičela jsem, ale krk mi málem vyschl a popraskal. Mé zranění jsem už necítila. Proměnila jsem se ve vlka, rychleji než kdy jindy, ovšem byla jedna "menší" změna. Moje packy! Jsou bílé! Já, já jsem bílá! Byla jsem černý vlk, a teď mám sněhovou barvu srsti? Žádnému vlkovi se nikdy nezměnila barva srsti.
Hlad byl ale tak neskutečný, že jsem zapomněla na svou barvu a cokoliv, a tak jsem šlalovit.
Zajíci a veverky ale prostě nebyli tak dobří jak obvykle, jednoduše, byly k pozvracení! Nemohla jsem se jich ani dotknout, chutnali jako nějaké mořské řasy nebo tráva.

Najednou jsem uvítila úžasnou vůni. Neznala jsem ji, rozběhla jsem se za ní a během pár sekund jsem stála u kovářské chaty, kde se jeden z kovářů zřejmě praštil kladivem a krvácel. Jak jsem se sem tak rychle dostala? Běžela jsem, ale takhle rychle nikdy ne. Bylo to neodolatelné, přišla jsem k němu jako člověk, pomalu a zahryzla se zuby do jeho krvácející rány. Nemohla jsem přestat. Všimla jsem si, že mám tesáky, i v člověčí podobě, což se hodilo k téhle dokonalé stravě. Zase jsem zabíjela. A pak mi to došlo.

Já jsem vlkodlak, a …………… upír!
 

Buď první, kdo ohodnotí tento článek.

Komentáře

1 Fiona Fiona | 30. června 2013 v 16:30 | Reagovat

Wow !:O to sem necekala ! Dokonalost tesim se na dalsi dil!

2 Any Any | 14. července 2013 v 20:01 | Reagovat

Hezký příběh a dobrý díleček...:D těším se na další, holky jste bomba...čekám na každý váš příspěvek, už tady dlouho nic nebylo přidáno :D a hezké obrázky, krásný bloček

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama