3.kapitola - Kim a tajemství draků

29. prosince 2013 v 21:28 | Kisha |  Kim a tajemství draků


Počasí jakoby vědělo, jak se cítím. Plakalo se mnou, bylo pochmurné stejně jako moje mysl a já stále myslela na poslední večer s Christianem. Máma řídila a ve zpětném zrcátku jsem nemálokrát viděla lesknout se slzu na její tváři. Co budeme dělat? Naštěstí, že ten dům a všechny naše věci byly z osmdesáti procent máminy peníze, měla velké dědictví a táta, pokud se mu tak teda dá ještě říkat po tom, co udělal, vydělával jenom průměrný plat, takže nebudeme dřít bídu s nouzí. Hlavně nechápu, že po tom všem neměl ani na to mi něco říct, rozloučit se, dát sbohem, cokoliv.
Musela jsem na to pořád myslet, takhle si ho nepamatuju.
"Zlatíčko, jsme tady." Řekla máma po chvilce a já se podívala z okna. Byla to hezká větší vila, luxusně zařízená a normálně bych za ni položila i svou Prada kabelku co nesla Lindsay Lohan, když byla na předávání cen, nebo i tu od Gucciho, ale teď mi to bylo všechno upřímně jedno.
Vytáhla jsem z auta jeden svůj nachový kufřík, ve kterém jsem měla věci na přespání a na zítřek, než dorazí stěhováci s kufry a vydala jsem se ke dveřím. Vila byla obložená kameny a vypadala asi jako dům Massie z Dívčí party, jenom asi o dvě třídy lepší. To jsme celé my s mámou, jsme na tom hrozně, ale vkus máme pořád.
Tohle "nadšení" mi ale jedna věc celkem pokazila…
"Dobrý den! Tak už jste dorazily!"volá na nás nějaká paní v zástěře, která si zřejmě myslí, že když si po cestě tu hrůzu sundá tak budeme dělat, že jsme to neviděly.
"Kim, tohle je paní Krisová, naše sousedka, tenhle dům je totiž ve skutečnosti půldomek, takový, že tam budeme spolu jako spolubydlící."říká máma, mezitím co zabouchává kufr od auta.
Myslela jsem, že mi spadne čelist. Půldomek, to je vklidu, ale bydlet tu s nějakou paní Krisovou, to je teda dáreček.
Večer jsem byla donucena pojíst spolu s paní Krisovou a s mámou, celou večeři si o něčem povídaly, ale já jsem je neposlouchala.
"…že Kim?" řekla máma se smíchem do mého zamyšlení.
"Cože?" zeptala jsem se neomaleně.
"Zase neposloucháš? Říkám paní Krisové, že jsi chvíli dělala modelku…"řekla a podívala se na mě přísnějším výrazem.
"Jojo…" řeknu ledabyle a zase se vytratím z konverzace.
"Omluvíte mě, půjdu už spát." Řekla jsem asi po půl hodině toho, co jsem snášela nějaké debaty. Opřela jsem se o stůl a zvedla jsem se ze židle.
"Á… kam že to mám jít?" prohodím a zatočím prstem na nějakou stranu, abych nebyla jak úplný suchar.
"Zlato, máš poslední pokoj v chodbičce, ten nejhezčí, s obrovským balkónem." Řekla paní Krisová mile.
"Dobrou noc."řeknu s meziřádkovým "umři" a nahodím smrtelný výraz.
Při odchodu slyším: "Omluvte ji, má dneska špatný den."
"Jo teď tu mají prázdniny, takže do školy půjdeš až další týden." Volala na mě mamka a já se v té chvíli zasekla. Škola, já tu budu chodit do školy, jak získám zase své postavení, přátele, jak mě tu přijmou? Stiskla jsem pevněji zábradlí co vedlo kolem schodů a úplně se mi zatočila hlava.
---
Vešla jsem do pokoje.
Vzala jsem tablet a volala jsem Christianovi. Nebral to. Zapomněla jsem, že tam mají jiný čas, asi už bude spát… ale moc bych ho chtěla slyšet...
Měla jsem nádherný pokoj do béžové barvy, lehla jsem do postele a nechala na sebe snést všechnu tu úzkost. Včera jsem sama neusínala.
Zabalila jsem se do peřiny a když už jsem málem brečela, tak jsem si všimla, že za průzračným závěsem prosvítají nádherné hvězdy. Takové v LA nebyly, nešly vidět kvůli silným světlům. Vystrčila jsem nohu z postele a pomalu nakračovala po špičkách k velkým proskleným dveřím. Rozhrnula jsem závěs a nemohla jsem přemýšlet o ničem jiném. Mamka asi i věděla, kde přijdeme na jiné myšlenky. Otevřela jsem potichu dveře a pomaličku kráčela ke kovovému černému zábradlí. Ten balkón byl tak obrovský, jako útulný. Opřela jsem se o římsu, vytáhla se na špičky a natáhla ruku, jako když jsem byla malá, jakobych snad mohla nějakou vzít do ruky a sevřít v dlani, aby mi neutekla. Hvězdy se mi odráželi v očích a já se poprvé za tu dobu cítila šťastná. Celý týden probíhal zhruba stejně jako doposud a já každý večer chodila na balkón sledovat a natáhnout se na hvězdy. Byla to moje jediná radost, protože vidět mámu každý den usínat v slzách nebylo nijak příjemné.

Na konci týdne, si bylo horší říct, že další den
bude škola…
 

2 lidé ohodnotili tento článek.

Komentáře

1 Amanda Amanda | Web | 30. prosince 2013 v 12:55 | Reagovat

"Plakalo se mnou, bylo zatemněné stejně jako moje mysl a já stále myslela na poslední večer s Christianem."

Nějak se mi nelíbí to slovo zatemněné...nesedí mi to k tomu počasí...použila bych spíše: Plakalo se mnou, bylo pochmurné stejně jako moje myšlenky vracející se stále k večeru s Christianem...(už mě poznáváš, co?. :D..věčně rýpavá... :);) )

Potom ještě poslední věta..horší, máš tam horčí, ale to je jen překlep.

Mno jsem zvědavá, jak se Kim popere s novým prostředím. :)

2 Kisha Kisha | 31. prosince 2013 v 0:52 | Reagovat

Zatemněné jsem změnila na pochmurné, ale zbytek věty jsem nechala, protože takto by to spíše vypadalo, jakoby ty myšlenky na Christiana byly pochmurné, tak jsem nechala myšlenky raději bez přívlastku a přepsala pouze zatemněné na pochmurné počasí :))
A překlep jsem opravila, to jsem celá já, neumím psát ;D
Děkuju za přečtení a za názor, jsem moc ráda, že vím, co můžu ještě vylepšit ;))

[1]:

Nový komentář

Přihlásit se
  Ještě nemáte vlastní web? Můžete si jej zdarma založit na Blog.cz.
 

Aktuální články

Reklama